Font

design

Výběr jazyka

cs / en

 

Rozhovor s Pavlem Zelenkou

Přinášíme rozhovor Martina Peciny s grafickým designérem Pavlem Zelenkou.

Pavel (1970) založil v roce 1995 grafické studio Marvil, které se v průběhu let stalo poskytovatelem komplexních grafických řešení a dnes patří mezi přední česká grafická studia. Jeho grafické práce byly oceněny v soutěži „Nejkrásnější kniha roku“, ve studiu pak vedl projekty jako je korporátní identita Skupiny ČEZ, Pražské burzy cenných papírů nebo Lesů ČR. V roce 2003 spolu s kolegy Filipem Blažkem a Jakubem Krčem založil magazín Typo věnovaný typografii a vizuální komunikaci. Od roku 2006 přednáší na VŠUP na téma Branding a budování značky.


Co tě přivedlo k designu? Měl jsi k tomu nějaké předpoklady ve svém okolí, nebo ses v určitém okamžiku rozhodl, že se chceš živit zrovna designem?

Kdepak, v rodině jsem žádné zázemí neměl, otec byl trenér lyžování, matka učila ekonomii na střední škole. Ve škole mne bavily především přírodovědné obory a matematika, takže jsem se po maturitě na gymnasiu ocitl na Fakultě všeobecného lékařství. Nicméně jsem stihl asi osm let navštěvovat atelier malby a grafiky při LŠU, kde jsem dostal základy kreslení a různých grafických a výtvarných technik – dokonce i gobelínek jsem utkal. Ovšem o „umělecké“ dráze jsem ani vteřinu neuvažoval. Jenže v půlce prvního semestru přišel Listopad 89 a s ním úplně nové možnosti.

To znám; na lidovou školu umění mám už vesměs jen matné vzpomínky, ale na ruce poničené linorytovými rydly se zapomenout nedá. Začátky nejsou žádná legrace, ještě že nadšení obvykle pomáhá překonat první nezdary. Jak ti to šlo s užitou grafikou?

Moje kariéra grafika začala tím, že jsme na medicíně neměli dostatek kvalitních učebnic, oficiální vydavatelství Karolinum vydávalo strojopisná skripta v tak pozdních termínech, že byla zastaralá v momentě vydání, a zahraniční knihy byly drahé a téměř nedostupné. Takže jsem se domluvil s přednášejícími a vydal jsem některé přednášky v sešitovém provedení – ovšem vysázené Timesem na dva sloupce s dělením slov; kdo nezažil skripta psaná na Consulu s řádkováním 2, asi si těžko představí, jaký pokrok to byl. Po několika semestrech jsem začal připravovat regulérní učebnice a asi ve druhém či třetím ročníku jsem se dvěma staršími spolužáky založil nakladatelství Triton, kde jsem pracoval do roku 1995. O rok později, v pátém ročníku jsem se definitivně rozhodl, že lékař ze mne nebude a že se chci věnovat vydávání knih a grafice. Jsem tedy v oboru grafického designu a typografie úplný autodidakt.


Kde jsi tehdy získával informace, bylo se z čeho učit? Byla nějaká aktuální literatura, nebo ti více pomáhali kolegové?

Teorii jsem pochopitelně studoval z knih. Přečetl jsem všechny možné dobové příručky o tisku a sazbě, od Muziky přes Blažeje, které ovšem nereflektovaly revoluci způsobenou příchodem počítačů.

Zpočátku jsem upravoval vysokoškolská skripta, což považuji za jakýsi výuční list – musel jsem se naučit pravidla sazby (a to i cizojazyčná či matematická) a obsáhnout celou technologii DTP a vysázel jsem asi desítky tisíc stran, nakreslil stovky schémat. Pár let jsem dělal grafiku hudebnímu fanzinu UNI, který jsem převzal od grafika Libora Batrly, to byl výborný prostor pro první grafické experimenty.

V technologických znalostech mi pomohl můj společník a kamarád Václav Sinevič, který je chodící encyklopedie DTP – o tomto oboru ví prostě vše a není problém, který by nevyřešil. Co se týká samotného grafického designu, sehrála rozhodující roli osobní setkání: kromě již zmíněného Libora Batrly, rozhodující měrou mne ovlivnilo seznámení s mou současnou ženou, Janou Vahalíkovou, coby čerstvou absolventkou ateliéru profesora Solpery; ve stejné době jsem několikrát potkal i Františka Štorma, který právě rozjížděl svou písmolijnu a doporučil mi „jakousi“ knihu od Bringhursta, když prý mám tak rád ta pravidla sazby. Další impuls přineslo seznámení s Filipem Blažkem, který se pokoušel zachránit časopis Deleatur, abychom se nakonec sešli v Typo. Díky tomuto projektu jsem začal navštěvovat i mezinárodní konference a úplně stejně, jako tomu bylo v Čechách, seznamoval jsem se s lidmi z mezinárodní scény. Po konferenci ATypI v Praze v roce 2004 jsem se najednou octl v prezidiu této organizace a seděl jsem na schůzích s lidmi jako Erik Spiekermann nebo J.-F. Porchez. Vlastně to zní úplně bláznivě – ale celá moje kariéra je asi řízená náhoda.

 

 

Bereš svou pozici autodidakta jako hendikep, nebo výhodu? Znám množství absolventů výtvarných škol, kteří řadu let studují, aby pak zjistili, že jim chybí základy, bez kterých sebekrásnější úprava neobstojí – základy jazyka, sazby a jakási „péče o písmo“. Na druhou stranu, technické aspekty profese se dají kdykoliv doučit, ale práce v kolektivu ateliéru má kromě divokých večírků i některé jiné výhody, třeba možnost konzultovat svou práci s lidmi úplně odlišného smýšlení, možnost soutěžit mezi sebou na oborových úkolech. O získávání (později důležitých) mezioborových kontaktů nemluvě…

Těžko říct, protože nemohu obě situace porovnat, ale rozhodně bych neměnil; nechtěl bych přijít o zkušenost, kterou mi léta na medicíně přinesla – viděl jsem zblízka osamělé umírání na nemocničních postelích i děti, jak přicházejí na svět; na stáži v Londýně jsem se staral o bezdomovce, poznal příběhy HIV pozitivních pacientů… To jsou zkušenosti, které ti jednou provždy změní pohled na život, a medicína je škola, která tě naučí se učit.

Když si vezmeš systém výuky na uměleckých školách, v principu se tolik neliší od toho, čím jsem si prošel: máš svého mentora – profesora, setkáváš se s kolegy a jako profesionála tě utváří právě tyto mezilidské vztahy. K tomu samozřejmě realizuješ více či méně praktické úkoly.

Ale kromě toho, grafický design je multioborová činnost a žádná vědomost, žádná zkušenost, kterou získáš, není zbytečná, nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit – a já bych řekl, že uměleckým školám jistý přesah chybí. Podobně jako v každé tvůrčí činnosti nezáleží jen řemeslné dovednosti – ta je důležitým předpokladem –, ale také na porozumění zpracovávanému tématu a především na inspiraci. Když alespoň v základu nerozumíš tomu, na čem pracuješ, jak chceš svou práci pak před klientem obhájit?

Ale jistě máš i kus pravdy – škola ti poskytne luxus pracovat zcela svobodně a umožní ti experimentovat a chybovat, což jsem vždycky trochu postrádal. V praxi na reálných zakázkách si to dovolit nelze.

Nicméně, mám-li odpovědět, zda bych chtěl grafický design studovat, tak upřímně musím říci, že nikoliv. Nebo aspoň ne v Česku.

Cítím to podobně a je mi to zároveň hodně líto. Kvalitní školu dělají hlavně výrazné osobnosti na straně pedagogů i studentů. Ale těch osobností, které by se chtěly o své znalosti podělit, se pořád trochu nedostává.

 

 

Pavle, ty jsi jedním ze zakládajících členů Unie grafického designu. Jak ses k tomuto projektu vlastně dostal a co bylo hlavní motivací, která tě do takového sdružení přivedla?

K projektu mne přitáhl Filip Blažek. S Filipem jsme téma jakési stavovské organizace rozvíjeli v dlouhých diskusích a toužili jsme po organizaci, která propojí lidi z oboru a která bude mít jistou autoritu třeba pro jednání se státní správou, s novináři a tím pádem bude mít možnost oslovit i laickou veřejnost. Jestli něco obor grafického designu potřebuje, pak je to zejména jeho propagace směrem k laické veřejnosti a vzdělávání zadavatelů. Unie dělá skvělou práci tím, že zveřejňuje popisy standardních procesů při zadávání a zpracování zakázky – klient si tak může udělat nezávislou představu o tom, co mu má profesionální grafik poskytnout.

Jak vnímáš grafický design v ulicích, se kterým nutně přicházíš do styku? Co s tebou dělají všechny ty městské poutače, které v tvrdé konkurenci a za pár korun dělají různá DTP studia a obslužný personál řezacího plotru, protože lidi šetří?

Plakat nad nízkou úrovní grafického designu ve veřejném prostoru je oblíbené téma, ale na vině nejsou jen realizátoři – myslím, že stejná vina leží i na zadavatelích, kteří za ten šunt zaplatí, ale nejen to – oni si jej ve valné většině takový přejí! To není problém peněz, to je problém vzdělání a nízké vizuální kultury. Tím se vracím k předchozí otázce – nejdůležitější poslání Unie vidím v možnosti ovlivnit svými stanovisky veřejnost. Nečekám žádné zázraky, žádný zásadní celoplošný dopad, ale malá vylepšení – tu a tam.

Mně osobně nevadí třeba ani tak kutilský poutač nad obchodem, jako špatně udělaná kniha. Poutač je efemérní záležitost a je snadné jej změnit, ale kniha je z pohledu lidského života prakticky navždy. Vyloženě mi rve srdce, když vidím sérii knih Slavné vily, která je tematicky a i autorsky zajímavá, ale je upravena tak barbarsky a necitlivě, že ji nejsem schopen vzít do ruky. Podobně třeba i edice moderní literatury od Odeonu – může mít dobrá beletrie většího nepřítele než je špatně vysazená a vytištěná bodonka?

Jenže úprava knížek nebo třeba výstavních katalogů má na společnost naprosto mizivý dopad. Máme možnost ovlivnit podobu měst, ve kterých žijeme, jinak než tím, že se budeme aktivně podílet na jejich utváření jejich výrazu? Možná největší paradox našeho oboru je, že schopní designéři se podobné práce štítí, ostatně já sám jsem rád, že už podobné věci nemusím dělat...

Jak sám správně říkáš – pokud chci něco ovlivnit, pak se komerčním zakázkám nevyhýbám, právě proto, že se skrze ně lze přece nejlépe ukázat, že design má smysl právě pro věci každodenní spotřeby – od reklamy po formulář daňového přiznání.

Víš, mně připadají směšné ony mesiášské ambice typické pro levicové designéry ať již z třicátých, šedesátých nebo devadesátých let minulého století. Na jedné straně tito spasitelé pláči nad všeobecně nízkou úrovní vizuální kultury a na druhé straně za „správné“považují pouze kulturní zakázky a nelépe ještě pro menšinové žánry – ty jediné si podle nich design „zasluhují“, zato práci v propagaci považují za podřadnou.

 

 

Jednu věc jim ale stejně upřít nemůžeme. Příkladné nadšení a neoblomnou víru, že já sám mohu svými aktivitami – třeba i v grafickém designu – aktivně formovat svět, který mě obklopuje. Možná je to naivní, ale určité sympatie si takový postoj zaslouží, protože je vzácný. Přístup k těm zakázkám pro masy je ale nakonec individuální věc. Mně se do nich moc nechce, ale kdyby přišla zajímavá nabídka, třeba dobrá učebnice pro děti…

Já jsem docela rád upravil knihu o Hradech a zámcích pro Reader’s Digest Výběr – bylo mi jasné, že mi nedovolí udělat žádnou experimentální záležitost, ale byla to příležitost ukázat, že i publikace pro masovou spotřebu může být upravena velmi jednoduše, z jednoho druhu písma a bez obvyklých fotošopových montáží a stínů. Prodejní úspěch nás zaskočil úplně všechny: mne i nakladatele. Ale nechci tvrdit, že to bylo jen díky grafické úpravě ― chci tím říci, že komerčně úspěšné tituly nemusí být nevkusné, jak se nám někdy obchodníci snaží namluvit.

S tím souvisí ještě jedna věc, kterou si málo uvědomujeme a které se prakticky nehovoří: podle mé zkušenosti nejlepší práce vznikají pro „osvícené“ klienty, kteří tě nechají pracovat svobodně a kteří tě berou jako partnera. Důležité není pouze téma zakázky a velikost rozpočtu, ale také respekt zadavatele k profesionální práci.

Takových je bohužel málo a je třeba držet se jich zuby – nehty. Účastníte se ve studiu výběrových řízení a veřejných soutěží? Jak často a za jakých podmínek jste ochotní do takové práce (s nejistým výsledkem) jít?

Účastníme se především soutěží, do kterých nás někdo přizve, jejichž téma se nám zdá zajímavé a kde jsou splněny základní podmínky pro férovou soutěž, mezi něž počítám skicovné, dobře formulované zadání, dostatek času a důvěryhodnou hodnotící komisi. Letos jsme se zúčastnili čtyř soutěží a dvakrát jsme neuspěli.


Komentáře k článku

30. 6. 2010 16:35 adam

jsem zvědav, za jak dlouho se dostane do slovníku spisovné češtiny, zde užitý výraz >fotošopových< :)
jinak dobrý rozhovor

30. 6. 2010 09:34 jir_ka /www.zou.cz

Díky pánové.

30. 6. 2010 01:34 Lukas Veverka | www.parasite.cz

Fajn rozhovor.

29. 6. 2010 22:42 Michal Malina:.

dík

29. 6. 2010 22:28 PJ

Předposlední odstavec o „osvícených klientech“ tesat!!!
Do kamene i do nul a jedniček.




Osobní údaje, které zde uvádíte, budou použity pouze pro účely této diskuze na blogu font.cz.



boxik2020