Font

foto

Výběr jazyka

cs / en

 

Věra Stuchelová: Soukromý prostor

23. 1. 2008 v 18.00 byla v Českém centru v Sofii zahájena výstava současné české fotografky Věry Stuchelové. Výstava potrvá do 27. 2. 2008 a pak bude putovat po dalších městech v Bulharsku. Výstava zahrnuje výběr fotografií z 6 cyklů autorky: Dopisy (2004 – 2007), Fotografické ilustrace (2004 – 2007), Intimita (2005 – 2007), Sen (2005), Soukromý prostor (2003), Ženy (2005 – 2006).

Věra Stuchelová vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze a kromě volné tvorby se věnuje i pedagogické práci. Vyučuje digitální fotografii na Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni.

Autorka ve své tvorbě propojuje lyrický pohled s autenticitou místa a události. Snaží se najít krásu a přitažlivost v prostých obyčejných věcech. Uplatňuje své osobité poetické vidění reality. Kromě výběru motivů a témat se autorka stejně pečlivě věnuje fotografii jako takové, neustále hledá harmonii barev, způsoby kompozice, kombinace a možnosti práce se světlem.

Obrázky z výstavy (fotogalerie)

Dopisy – inspiračním zdrojem byly dopisy, které v minulosti dostala od přátel, rodičů – lidí nejbližších. „Snažím se vyjádřit emoce, náladu, pocit, jaký člověk má, když v ruce drží kousek minulosti. Tato minulost je již pozapomenutá, roztříštěná, jsou to jen úlomky vzpomínek – fragmenty rukopisu“.

Fotografické ilustrace – propojení lyrického pohledu s autenticitou místa a událostí.

Intimita – námětem je subjektivní výpověď o sobě, sdělení vlastní hodnoty, prožitků a postoje k realitě.

Sen – příběh je založen na hře s vlastní identitou; přetváření, manipulování digitální fotografie, která je následně zpracována grafickou technikou sítotisku na plátno.

Soukromý prostor – diplomová práce Akademie výtvarných umění. „Zdůrazňuji intimitu, tohoto světa, který je  tak zranitelný a křehký. Jedná se o autoportrét, rozšířený i o portréty věcí, vztahů a prostředí“.

Ženy – projekt se vztahuje jak k problému soucitu a spoluprožívání, tak i k tématu autoportrétu. „Fyzicky vstupuji do obrazu a proměňuji se skrze obraz, „smísím“ se s podobou druhé ženy v součet dvou těl a tváří, vznikne nová bytost, která v sobě nese podobu obou“.

Již ve své diplomové práci s názvem Soukromý prostor, kterou úspěšně ukončila svá studia na AVU v ateliéru Nová media Veroniky Bromové, obrátila svou pozornost na obrazy ze svého intimního života. Cyklus fotografií, složený do šachovnice o rozměrech 2,5x2,5m, vyjevuje půvabné části ženského těla, ženské spodní prádlo, ženskou kosmetiku, užité předměty každodenní potřeby apod. Z celkového pohledu na toto časové panorama jednoho všedního dne ženy však máme nevšední sváteční pocit. Věra dokáže svůj obvyklý ženský svět vykreslit a podat zcela neobvykle. Zcela obyčejné věci poetizuje, mytizuje až sakralizuje do andělské podoby uměleckého artefaktu. Předměty jejího intimního prostředí se na jejích fotografiích proměňují ve fetiše a obrazové okultní modly, jež v sobě ukrývají, ale taky do světa vyzařují, tajemný proud ženské touhy a jejího půvabu.

Tvůj ženský svět ve tvých fotografiích mne fascinuje. Spíše tvůj pohled na něj i sebe samu. Není to tím, že ženy jsou praktičtější než muži a dokáží si více vážit věcí kolem sebe? 
Vždy mě okouzlovala poezie všedních věcí, každodenních událostí a rituálů. Můžeš to vidět v mých fotografiích z cyklu Soukromý prostor. Vážím si maličkostí, vnímám jejich poetičnost. Zdánlivé drobnosti v sobě nesou vzpomínky, naši každodenní identitu. V dalších fotografiích se pro její fotografickou vizuální kompilaci staly fotografické předlohy žen různých ras z různých míst naší planety a její vlastní portréty. Tyto dvě předlohy se pokaždé překrývají svými obličeji, ale bez jakékoliv digitální úpravy. Vizuální proměnu obličejů v jednom obraze lze chápat jako vcítění se do cizích lidských osudů, ale v obecnějším slova smyslu jsou tyto fotografie obrazy lidského soucitu a solidarity, které nejsou lhostejné k utrpení a bolesti druhých. Je to svým způsobem rozvedení klasického tématu a jeho zavedené ikonografie. Na obrazech starých mistrů se žena zjevuje ve dvou podobách. Jako ikona krásy a obecného dobového vkusu, ale taky jako matka trpitelka v  podobě Marie oplakávající smrt svého syna pod křížem. Žena v obraze sehrála v historii umění zcela mimořádnou roli. Dodnes je téměř pro všechny umělce, alespoň pro ty opačného pohlaví, zdrojem věčné umělecké inspirace a fantazie v podobě antických Můz. Z fotografických „dvojportrétu“ Věry Stuchelové může i lehce mrazit. Pohledy v tajemných proměnách obrácené směrem k divákovi mohou v člověku vyvolat duch Sibyliných proroctví.

A co na to odpovídá samotná autorka?
Vybírám dokumentární fotografie žen a portréty žen z historických obrazů, které v okamžiku zobrazení, prožívají nějaký důležitou, dramatickou situaci v životě, nebo se jen prostě přímo dívají na diváka s němým připomenutím vlastní existence. Fyzicky vstupuji do fotografie a proměňuji se skrze obraz, smísím se s podobou druhé ženy v symbiózu dvou těl a tváří, vznikne nová bytost, která v sobě nese podobu obou. Projekt je o vcítění se do osudu druhé ženy. Vstup do jejího prostoru je aktem soucítění, snahou o jistou formu mentálního dotyku a spojení. Tento postup, který v sobě nese prvky soukromé performance, i když výsledkem je fotografický záznam, mi oproti počítačové proměně přijde hravější i živočišnější ve své nedokonalosti a zároveň je v něm cosi magického a rituálního. Třetí ucelený cyklus fotografií s názvem Dopisy, který lze na výstavě spatřit je rovněž kompilací dvou fotografických předloh. Autorčiny vlastní akty, lépe řečeno torza jejího těla, se překrývají s vlastní korespondencí s nejbližšími. Matky, otce, či přítele. Prolíná se v nich dvojí intimita.

Co tě inspirovalo k tomuto fotografickému cyklu?
Inspiračním zdrojem mi byly dopisy, které jsem v minulosti dostala od přátel, rodičů – lidí nejbližších. Všechny dopisy spojuje to, že vyprávějí o všedních, běžných věcech jako jsou problémy v životě, starosti, radosti, a právě proto z nich tak silně cítíme každodenní, všední život. Dnes už je rukou psaný dopis zvláštnost, archaismus. Lidé si posílají sms a e-maily. Když jste dříve dostali dopis, byl to originál, z rukopisu jste cítili náladu, emoce, citový vztah pisatele k adresátovi. Právě tím, mě tyto dopisy zaujaly. Snažím se vyjádřit emoce, náladu, pocit, jaký člověk má, když v ruce drží kousek minulosti. Tato minulost je již pozapomenutá, roztříštěná, jsou to jen úlomky vzpomínek – fragmenty rukopisu.

S autorkou vedl rozhovor MgA. Miroslav Pesch


Komentáře k článku





Osobní údaje, které zde uvádíte, budou použity pouze pro účely této diskuze na blogu font.cz.


Skolimcorel_125x125_II